Neštěmice

(AKTUALIZOVÁNO 11-2010) Na konci března roku 1845 prudké tání více než metrové vrstvy sněhu po čtyřměsíční tuhé zimě způsobilo nebývalou povodeň, která se přihnala 29. března na Neštěmice. Labe stouplo skoro o 10 metrů. Velká voda utrhala svádovské lodní mlýny, vzala s sebou i dřevěné domky kolem řeky. Sedlákům z Neštěmic a Veselí, kteří měli pole v místech dnešního Tonasa, odnesla voda všechnu ornici. Po opadnutí vody sedláci zpozorovali na zničených polích veliké množství keramických nádob vynořujících se z písku. Bylo to rozsáhlé pohřebiště z období lužické kultury, které vzniklo asi před 3000 lety. Sedláci, když v nádobách našli jen kůstky, nikoli hledané mince, ztratili o keramiku zájem a začali ji rozbíjet. Naštěstí se včas o pohřebišti dozvěděl vzdělaný krásnobřezenský důchodní písař Franz Böhm a řadu nádob stačil zachránit. Spolu s kovářem Böhmelem je posílal po lodích Václavu Hankovi do Národního muzea v Praze, kde je jich několik desítek uloženo dosud. Kuriózním epilogem tohoto archeologického objevu se stala zádušní mše, kterou farář ve Veselí sloužil za zemřelé pohanské nebožtíky.
I v pozdějších dobách se Neštěmice ukázaly jako bohatá archeologická lokalita. Rovněž z prostoru Tonasa pocházejí četné nálezy keltskogermánského původu ze 2. stol. př. n. l. a slovanské pohřebiště z 9.-10. století.

První písemná zmínka o Neštěmicích je z r. 1188 v listině českého knížete Bedřicha. V této listině jsou uvedeny jako NESCHEMICI. Prakticky až do konce 19. stol. byly Neštěmice nepříliš významnou zemědělskou obcí s 1 020 domy.
Ještě v r. 1888 zde bylo pouze 40 domů a 223 obyvatel. V r. 1913 se tento počet prudce zvýšil na 223 domy a 3 032 obyvatele. Tento prudký nárůst způsobila změna charakteru obce. Postavením cukrovaru v letech 1890-1893 a Solvayovy továrny na výrobu sody v letech 1905-1908 se z obce, která do r. 1894 neměla ještě ani vlastní poštu, stalo význačné průmyslové centrum. Cukrovar zastavil svůj provoz v r. 1935, předtím však zaměstnával na 800 dělníků a produkoval ročně přes milion tun surového cukru, který se rovněž exportoval do zemí Asie, Afriky a Ameriky. Neštěmická chemička vděčí za svůj starý název belgickému chemiku Ernstu Solvayovi (1838-1922), k jehož největším objevům patřil nový, poměrně jednoduchý způsob výroby sody z vápence, soli a koksu.
Solvay byl, což u vynálezců nebývá pravidlem, i mimořádně schopným podnikatelem a dokázal na svých vynálezech vydělat miliony. V r. 1945 byl tento závod znárodněn. Až do konce 80. let byla hlavní náplní závodu výroba sody (před válkou roční produkce 70 tis. tun, kolem roku 1983 120 tis.), dále se zde hlavně vyráběly chromové soli, chlorid vápenatý, chlorid amonný, posypové soli a mořidla na dřevo. Ve dvacátých a třicátých letech se v neštěmickém závodě AKO vyráběly fotografické desky, filmy a lučebniny. Průmyslový charakter Neštěmic způsobil, že se staly již v minulém století význačným střediskem dělnického hnutí. Mimoto zde aktivně působila i česká menšina (Sokol, ochotníci a fotbalový klub Český lev, zal. 1918).
Rozsáhlá výstavba započatá v r. 1967 a pokračující dodnes podstatným způsobem změnila tvářnost obce, která získala v r. 1970 statut města. V r. 1980 měly Neštěmice 5 150 obyvatel. Neštěmice byly připojeny k Ústí nad Labem v roce 1986 a je zde sídlo úřadu městského obvodu.

Krásné březno (Březnice)

Původně se obec jmenovala Březnice. Tento název je doložen již v prvních zmínkách o obci z let 1186 a 1188. Nynější název Krásné Březno je poměrně mladého data; oficiálně byl zaveden až roku 1876. Byl uměle vytvořen podle německého jména Schönpriesen, které pocházelo z 18. století a jež se stalo rovněž od roku 1876 německým oficiálním označením Krásného Března.

Počátky historie obce sahají do poloviny 12. století, kdy její území náleželo k svádovskému panství. Od tohoto bylo Krásné Březno (Březnice) odtrženo na začátku 14. stol., kdy zde byl vytvořen samostatný statek, který se stal spojovacím článkem mezi panstvím Svádov a komplexem pohraničního pásma v držení řádu johanitů. Postupně však i johanité ztráceli své panství až nakonec Březnice přešla do držení nově vytvořeného panství Blansko, které náleželo Vartenberkům. Za Jana Lucemburského pak byl v roce 1335 zastaven dvůr Březnice Jindřichu z Kýče a jeho potomkům. Jejich držení na tomto statku však nemělo dlouhého trvání, neboť počátkem 15. století se jeho majiteli stali opět Vartenberkové, kteří byli ve službách míšeňského markraběte a v období husitských válek přijali na své hrady míšeňskou posádku. Ta byla po bitvě u Ústí v roce 1426 husity vypuzena, ale Vartenberkové si přesto svůj majetek včetně panství Blanska udrželi. Teprve v roce 1526 prodal Jan Březenský z Vartenberka panství Blansko pánům z Býnova za 6 250 kop pražských grošů.
V této době Březnice nebyla žádnou významnější lokalitou, neboť zde byl pouze panský dvůr bez dalšího zemědělského zázemí. Páni z Býnova přenesli centrum panství z již značně zpustlého hradu Blansko do Březnice, zde postavili jako správní centrum tzv. starý zámek. Ten byl postaven před rokem 1600 a vznikl z původního panského dvora. Páni z Býnova přinesli s sebou i změnu náboženství, neboť byli sami horlivými luterány a prosazovali toto náboženské vyznání i na svém panství Březnice. Na jednotlivé farnosti dosadili luteránské kazatele a pro vlastní potřebu nechal v létech 1600-1606 postavit Rudolf z Býnova zámeckou kapli, která byla spojena chodbou přímo se zámkem. Tato stavba se stala významnou památkou renesančního stavitelství na našem území a její oltář náleží k vrcholným projevům renesančního sochařství. Kapli i oltář vytvořili sasští mistři Hans Boge, Konrád Seifert a Tobias Lindner. Páni z Býnova si udrželi Březnici až do roku 1628, kdy jako luteráni odešli z Čech zpět do Saska. Po nich nabyli panství Thun-Hohensteinové, tyrolská šlechta, která získala i panství Děčín. Ti pak v roce 1647 prodali březnické panství hraběti z Althanu. O tom, že i v polovině 17. století byla Březnice jen malou osadou, svědčí i údaje berní ruly z roku 1654. Podle ní zde bylo 17 domů, z toho 1 neobydlený. Z ostatních pak 7 patřilo chalupníkům, 1 byl zahradník, v 8 dalších bydleli nádeníci. I tak malou osadu však postihla vlna protireformace. V roce 1652 bylo několik obyvatel z Březnice předvedeno před protireformační komisi do Svádova proto, že setrvávali při luteránské víře. Za třicetileté války utrpělo i území březnické, po této zlé době pak přišlo utužování nevolnictví. To vedlo k prvému otevřenému boji rolníků proti vrchnosti, který vyvrcholil nevolnickým povstáním v roce 1680 a které zasáhlo i oblast panství Březnice. Do Ústí n. L. a jeho okolí bylo vysláno vojsko pod vedením generála hraběte Harranta, které potlačilo povstání na panstvích Krásný Les, Všebořice, Březnice. Ve dnech 25. a 26. května 1680 pak zasedal v Ústí n. L. zvláštní soudní tribunál, který soudil 17 podněcovatelů povstání z uvedených panství, z nichž 4 byli odsouzeni k trestu smrti. Z panství Březnice byl popraven Tobias Laube z Povrlů. V témže roce došlo i ke změně držby panství. Jeho novým majitelem se stal hrabě Cavriani, ten však zde neměl stálé sídlo, neboť náležel k významným reprezentantům šlechty, která sídlila v Praze a Vídni. V období panství hraběte Cavrianiho v Březnici došlo k výstavbě tzv. nového zámku, který byl postaven před rokem 1750. Během tohoto období vzrostl i počet obyvatel Březnice. K roku 1722 zde žilo již 169 osob starších 10 let. V důsledku zadluženosti panství bylo toto po smrti posledního příslušníka rodu Johanna Cavrianiho 9. prosince 1754 prodáno v dražbě hraběti Janu z Hartigu, v jehož držení bylo až do roku 1795. V té době byla Březnice připojena k Žežicím (1788). Ale i Hartig byl nucen pro zadluženost panství prodat a jeho novým majitelem se stal Johann Josef hrabě ze Stibaru na Buttenheimu. Ani jeho držba panství netrvala dlouho. Pak se majitelé Březnice dosti rychle střídali: 1810-1811 prof. Anton Edler von Zürschauer, 1811-1865 hrabě Ledebur-Wicheln, 1865-1879 dr. Wilhelm Ruß , 1879-1911 Jindřich hrabě Kolowrat-Krakowský-Nowohradský, 1911-1945 sbobodný pán Skrbenský z Hříště. Mezitím však došlo k závažným změnám v životě Březnice. Od konce 18. století začal růst počet obyvatel, takže roku 1831 zde žilo již 347 obyvatel ve 48 domech. V obci byl již mlýn, škola i vinné sklepy.

Významnou změnou bylo zrušení roboty v roce 1848 a převedení vrchnostenské pravomoci na státní úřady. To se stalo základem pozdější rychlé přeměny malé zemědělské obce ve významné průmyslové centrum a později v průmyslovou čtvrť města Ústí nad Labem. Po zavedení obecního zřízení v roce 1850 získala i Březnice své obecní zastupitelstvo a radu. Významným představitelem obecní správy se stal dr. Viktor Ruß, majitel panství, poslanec říšské rady a představitel nastupujícího kapitalismu, který svými zásahy urychlil přeměnu Březnice v průmyslové centrum. V roce 1867 zde postavil nový pivovar. Počátky průmyslu však musíme hledat již v předcházejícím období. Již v roce 1847 zde byla založena výroba lihu a droždí bratří Eckelmannů a Bramsche, později se stal spolumajitelem tohoto závodu Karl Wolfrum.
Krásné Březno brzy začalo těžit i ze své polohy na důležité železniční trati Praha-Podmokly otevřené v roce 1850, na kterou byly napojovány nově vznikající závody. Důležitá byla též poloha obce na řece Labi. Těmito faktory byl usnadněn rozvoj průmyslu a zajištěn přísun surovin a odvoz hotových výrobků. Zejména od 70. let 19. století nastává rychlý rozvoj Březnice, od roku 1876 Krásného Března. Vznikaly nové továrny: 1867 pivovar, který od roku 1894 přešel do vlastnictví akciové společnosti měšťanského pivovaru v Ústí n. L., roku 1883 velká rafinérie cukru, která zaměstnávala přes 700 dělníků, roku 1899 dělnická pekárna, roku 1907 chemická továrna W. Herrmanna apod. Velký rozvoj doznala i labská plavba. Na území Krásného Března byl vybudován velký zimní přístav s překladištěm a velkými skladovými budovami, který byl vlečkou napojen na železnici. S růstem průmyslu a dopravy rostl rychle i počet obyvatel obce: v roce 1857 533, v roce 1869 756, v roce 1880 929, v roce 1890 3 658 a konečně v roce 1900 již 5 795 obyvatel. Postupně vznikala v obci i další veřejná zařízení. V roce 1874 to byl poštovní a telegrafní úřad, v roce 1882 byla otevřena železniční stanice, v roce 1899 byl zahájen provoz pouliční dráhy mezi Krásným Březnem a Ústím n. L.

Významnou kapitolou v dějinách Krásného Března je dělnické a národnostní hnutí. S rozvojem průmyslu a dopravy rychle stoupal i podíl dělnictva na celkovém počtu obyvatelstva, takže již v devadesátých letech byl zcela setřen zemědělský charakter obce. Nově se přistěhovavší obyvatelstvo, které sem přicházelo z celých Čech, brzy vytvořilo novou strukturu. Významný podíl zde získalo české obyvatelstvo, takže Krásné Březno náleželo k nemnoha obcím okresu, kde české obyvatelstvo tvořilo významnou menšinu. To se projevilo i ve snahách o zřízení české školy, která jako prvá v okrese zde byla otevřena již v roce 1897. Její otevření provázely nacionální štvanice německého obyvatelstva, zejména podnikatelů a majitelů domů, kteří propouštěním z práce nebo vypovídáním z bytů se snažili omezovat činnost školy. Důležitou roli sehrálo české obyvatelstvo v dělnickém hnutí, neboť prvé dělnické spolky, zvláště pak důležitý "Polaban", byly české. V Krásném Březně byla aktivní sociálně demokratická strana, která měla své přívržence zejména v dělnících cukrovaru a přístavu. Růst obce a její stále větší sbližování s vlastním Ústím n. L., na které po stavební stránce již kolem roku 1900 bezprostředně navazovalo a kde pracovalo mnoho krásnobřezenských občanů, vedlo nakonec v roce 1900 ke sloučení Krásného Března s Ústím.
Společně s Klíší se stalo městskou čtvrtí. Tím zanikla samostatná působnost obce Krásné Březno a její další osudy jsou již bezprostředně spojeny s vlastním Ústím n. L.

Dějiny města Ústí nad Labem, zpracoval kolektiv autorů za redakce Kristiny Kaiserové a Vladimíra Kaisera, 1995

Další informace

Řadu zajímavých článků ze starší i novější historie Krásného Března a Neštěmic doplněných nevšedními fotografiemi a mnoha rozšiřujícími prolinky najdete na odkazu http://www.usti-aussig.net/stavby/podleLokality

Kulturní dům Corso
Foto: Jan Vaca 04/2008